Hodinky

Hodinky jsou malé přenosné hodiny, které zobrazují čas a někdy i den, datum, měsíc a rok. Mohou být vybaveny i zařízením na odměřování kratších časů (chronograf, stopky). Hodinky dělíme na:

• Kapesní hodinky (s mechanickým pohonem), často s řetízkem.
• Náramkové hodinky s řemínkem z plastu, kůže nebo kovu, upevněným na hodinky pomocí stěžejky. Rozlišují se:
  • Pánské nebo menší dámské.
  • Mechanické (s pružinou) nebo elektronické.
  • S indikací analogovou (ručičky) nebo číslicovou (digitální).

Hodinky jsou i módním doplňkem, prestižním předmětem, bývají různě zdobené jako šperky a podléhají proměnám módy. Kromě toho existují i hodinky speciální.

Hlavní části

Podobně jako hodiny mají i hodinky několik hlavních částí:

• pohon (zdroj energie);
• oscilátor, který odměřuje krátké časové intervaly; na něm závisí přesnost (chod) hodinek;
• převody a indikaci, které počítají kmity oscilátoru a ukazují výsledek;
• pouzdro, řemínek a další pomocné části.

Strojek kapesních hodinek 1: pérovník; 2: minutové kolo; 3: mezikolo; 4: vteřinové kolo; 5: krokové kolo; 6: kotva; 7: vidlice; 8: setrvačka

U mechanických hodin je zdrojem energie spirálová pružina, u lepších hodinek uložená v pérovníku. Oscilátorem nejstarších hodinek byl lihýř, od 18. století podstatně lepší setrvačka („nepokoj“), u moderních hodinek s odpruženým uložením čepů, aby hodinky vydržely i nárazy. Kmity oscilátoru zachycuje krok, který mu také dodává impulz. Krok propustí při každém kmitu oscilátoru jeden zub stoupacího kola a soustava ozubených převodů převádí tento pohyb na minutové kolo, na němž je připevněna minutová ručka. Od pohybu minutového kola se odvozuje i pohyb hodinové ručky. Mechanické hodinky musí mít natahovací zařízení, u starých hodinek klíčkem, po roce 1820 korunkou, která slouží i k nastavení správného času. Od poloviny 20. století se vyskytuje i automatické natahování excentrickým rotorem. Ručky se pohybují nad ciferníkem s dělením na hodiny a minuty, někdy bývají natřeny světélkujícím nátěrem. Na hřídeli druhého převodového kola může být upevněna i vteřinová ručka, někdy umístěná uprostřed ciferníku („centrální“ vteřinová ručka).

U elektronických hodinek je zdrojem energie článek („baterie“) a oscilátor bývá řízen křemenným výbrusem („quartz“). Vysoká frekvence oscilátoru (nejčastěji 32 kHz) se elektronicky dělí a nakonec indikuje na číslicovém displeji (digitální indikace), anebo krokovým motorkem převádí na ozubená kola a ručky (analogová indikace). Korunka slouží jen pro nastavení času. Elektronické hodinky mají podstatně pravidelnější chod, který nezávisí na poloze, nemusí se natahovat a při masové výrobě jsou výrobně levné.

Historie

Kapesní hodinky Kolem 1700

První kapesní hodinky vznikly z potřeb přesnější časové orientace kolem roku 1500 (tzv. Norimberské vajíčko Petera Henleina). Jejich chod byl velmi nerovnoměrný, protože hnací síla pružiny postupně klesá a protože frekvence jejich oscilátoru, lihýře, na tom silně závisí. Velký pokrok znamenal vynález setrvačky (Christian Huygens, před 1675) s lépe definovanou vlastní frekvencí. Hodináři ale dlouho preferovali pracnější řešení – vyrovnávání síly pružiny šnekem a řetízkem. Pro snížení tření v čepech se od 18. století dělají ložiska z rubínů („kameny“).

Další vývoj se týkal především kroku. Při vývoji přesných hodin a lodních chronometrů (John Harrison, 1760) vznikly tzv. klidové kroky (Grahamův krok), které podstatně méně ovlivňují oscilátor. Kolem roku 1800 bylo zavedeno také lepší tvarování vlásku (Abraham-Louis Bréguet), takže frekvence méně závisela na hnací síle i na poloze hodinek. Za stejným účelem vznikl už v 18. století tourbillon, složité a důmyslné uspořádání setrvačky v jakési kleci, která se neustále pomalu otáčí a tak vyrovnává nerovnoměrnost chodu v různých polohách. Kvalitní hodinky s velmi tenkými čepy setrvačky (typicky 0,12 mm) byly však velmi choulostivé vůči nárazům. Proto se kolem roku 1900 zavádí pružné uložení ložisek setrvačky (anti-choc, Incabloc).

Od poloviny 19. století se rozběhla tovární výroba hodinek, zejména ve Švýcarsku, které byly spolehlivé a stále levnější. Potřebovali je všichni železničáři, pošťáci a další. Významné zlevnění přinesl Roskopfův a kolíčkový krok, pro dámské hodinky, nošené na šňůrce, se užíval cylindrový krok. Lepší hodinky měly ještě druhý plášť, často zlatý, který chránil sklo na ciferníku.

Roku 1904 vyrobila firma Cartier pro francouzského letce Santos-Dumonta první náramkové hodinky, které od První světové války rychle nahradily hodinky kapesní. Vyráběly se v nejrůznějších tvarech a designu, od levných kolíčkových až po velmi drahé a technicky dokonalé stroje. V 50. letech se začaly vyrábět hodinky s automatickým natahováním, nejčastěji excentrickým segmentem (rotor), který se při pohybu ruky otáčí a natahuje pero.

Další významnou novinkou byly křemenné hodinky (quartz), poprvé vyvinuté ve Švýcarsku, ale vyráběné od roku 1969 japonskou firmou Seiko. Indikace byla zprvu také číslicová, displejem se svítícími diodami (LED) nebo kapalnými krystaly (LCD), později se však více prosadily elektronické hodinky s mechanickou indikací ručkami. Zatím poslední novinkou jsou elektronické hodinky s automatickou rádiovou synchronizací (v Evropě se stanicí DCF77), jejíž chyby chodu jsou v řádu nanosekund za den.

Hodinky dnes

Dámské hodinky Zakázkový výrobek Swinti

Elektronické (quartzové) náramkové hodinky s ručkovou indikací představují dnes nejběžnější podobu hodinek pro běžné použití. Lepší hodinky mají vodotěsné pouzdro, safírové sklo, které se nepoškrabe, případně certifikát přesnosti chodu. Kromě toho se však vyrábí množství luxusních hodinek, často ve zlatém pouzdře s diamanty, které dávají najevo prestiž svého nositele. Kvalitní mechanické hodinky se těší velké oblibě sběratelů a milovníků, které těší technická dokonalost a krása strojků, důmyslnost konstrukce a podobně. Významná je i výroba replik a „nostalgií“, napodobenin starších hodinek s vynikajícími parametry. V poslední době jsou to i tzv. komplikace, hodinky, ukazující i fáze Měsíce, s hodinovým nebo i minutovým bitím a podobně.